Na začátku zimy získalo město intenzivnější odstín šedi a naše ulice se o něco víc naklonila k moři. Nevídali jsme se často, vlastně vůbec. Měla jsem spoustu práce jako restaurátorka čajových souprav. Od našeho posledního rozhovoru se můj život jemně přeskupil jako obrazec v krasohledu. Vystupovalo v něm moře a drobné prasklinky v porcelánu. To ráno jsem zamykala vchodové dveře a cítila jsem, že na protější straně ulice, o dva vchody výš, vychází z domu. Přitiskla jsem se ke zdi a nechala ho projít, bylo jasné, že se nezastaví.

Jak se může někdo zlomený sám zvednout? Kladívko, které dopadá na hřebík pod nesprávným úhlem postupem času přizpůsobí svůj tvar a s každým novým úderem se vzdaluje možnosti narovnání.

Chtěla bych něco zavolat, ale je mlha, že člověk ani neví, jestli sám mluví nebo někomu naslouchá. Sny mě nepřestávají naplňovat smutkem.